S cílem usnadnit uživatelům používat naše webové stránky využíváme cookies. Kliknutím na tlačítko "OK" souhlasíte s použitím preferenčních, statistických i marketingových cookies pro nás i naše partnery. Funkční cookies jsou v rámci zachování funkčnosti webu používány po celou dobu procházení webem. Podrobné informace a nastavení ke cookies najdete zde.
Ok

Deník šílené včelařky, aneb převoz oddělků - naše začátky - díl 2.

07.08.2022

Deník šílené včelařky, aneb převoz oddělků - naše začátky - díl 2.

Někdy se daří, jindy ne, ale vždycky musí být sranda. Když někdo začíná, nemůže být hned za hvězdu :D

Zase trochu historie...cca 6 let zpět :D

Malá reportáž z převozu oddělků, aneb Deník šílené včelařky zahájil zpravodajskou činnost.
Před několika měsíci jsme si objednali oddělky. Jsou to vlastně taková malá včelstva cca na 6-8 rámcích. Konečně nastal den D hodina H minuta S a my si pro oddělky jeli až k Chomutovu. Pojali jsme to jako rodinný výlet. Kromě Marcelky, která byla u kamarádky, což se jevilo jako lepší nápad, než jet s rodiči a mladším bráchou pro to píchavé a bzučící. Vyrazili jsme. Všichni vyzbrojeni včelařským oblečením, dobrou náladou a nadšením a velkým autem. Jen jedno nám všem chybělo. Brýle. Takže jsme se zase vrátili, neb bez brýlí nemůže správný včelař vyjet ani za barák. Stále nadšení jsme vyjeli po druhé. Jak vidíte na fotce Ondry, nadšení bylo velké. Během cesty tam (resp. hned po deseti minutách) nám Ondra vytuhl. Probral se až na místě, kam jsme dorazili po mírném bloudění a přísahání, že takovýma prdelema jsme snad ještě nejeli. Domeček včelaře byl na konci světa. Vždy jsem tvrdila, že bydlím ve vsi, kde lišky dávají dobrou noc. Tady ale museli dávat dobrou noc i medvědi. 
Včelař akorát přijížděl s částí našich oddělků. To byl hukot. Děvčata jasně dávaly na vědomí, že se jim tento způsob chování nelíbí. Že stanoviště takto opustit nechtějí a rozhodně se jim nelíbí ani jízda v tom polystyrenovém něčem. Když si včelař sundal kuklu a potřásl nám rukou, věděli jsme, že je zde. Chlapík je to bodrý, plný zkušeností a suprových historek (především s úřady, které nemají pro včelaře a jejich aktivity pochopení). Ovšem nemohli jsme si nepovšimnout, že je i řádně popíchaný. Se slovy "dneska jsou nějaký útočný" (myšleno včely), nás vedl k našim oddělkům. A jak můžete vidět na další fotografii, Sláveček je opět jen v kraťáskách a tričínků, nedbaje slov zkušeného včelaře, nedbaje jeho vyhrožování, že jsou dneska mimo svojí včelí kůži, a vrhá se statečně do přemisťování oddělků z jednoho přepravního prostředku do druhého. Během přesunu je nutné včelky alespoň "na oko" převázat samolepící páskou (což se později ukázalo jako zbytečné) a už je pěkně skládají do našeho auta. "Au" vyjekl Slávek ani ne po dvou minutách. Jedna naštvaná bojovnice mu vysvětlila, že tudy cesta nepovede. A už se oblékal (další fota jsou už jen v oblecích). 
Pak jsme si šli pro poslední dva oddělky, které ještě nebyly přesunuty do přepravního boxu. Jak můžete na fotkách vidět, děvčata jsou opravdu nadšená, že se proletí jinam. Jak dva strašpytlové jsme koukali z dostatečné vzdálenosti, jak pan včelař dostává jedno žihadlo za druhým. Především do krku (asi jsou křížené se lvem, protože ten jde oběti při lovu taky po krku). Najednou se napřímil a říká: "tohle fakt nesnáším". Koukáme na něj se Slávkem dost nechápavě, jak odchází od včel. "Fakt nesnáším, když mi zalezou do nohavic" A už urovnává nohavice. Za chvíli pracuje dál jako by se nic nedělo. Sem tam zabije některou včelku v nohavicích (ještě že má dvě děti, po tom včerejšku si fakt nejsem jistá, co se v těch nohavicích dělo a na co všechno to mohlo mít vliv). Mimochodem, i pan včelař má následníka. Foto také přikládáme. Ještě jsme poklábosili o včelaření (strašně ráda si povídám se včelaři, co včelař, to jiný názor, ale člověk si u všeho něco vybere), a vyjeli jsme směr domů.
Cca po 100 metrech nás přišla dopředu v autě navštívit první včela. V půlce cesty jsem si už připadala jako Mařenka, která nechává drobečky na cestičce. Vždy když včela opruzovala už moc intenzivně, tak jsme jí pustili okýnkem ven. No… pár nám jich takhle odletělo. Nakonec jsme to vzdali, protože byla noc a neviděli jsme je. Jen samé bzzz a bzzz, ale kde, to už nebylo vidět. Jen Ondra jí viděl. Seděla s upřeným pohledem na závoji jeho klobouku a z očí do očí si s ním povídala. Nevím, kdo měl šílenější výraz. Okolo jedenácté večer jsme dojeli konečně domů. Včelky jsme přesunuli na stanoviště (ještě nás čeká přeházení do nových úlů, ale to až zítra). Vítězoslavně jsme odcházeli domů, když v tom… "Au" a tentokráte jsem jí vyfasovala já. Do ruky. No a tak nás nové oddělky pokřtily oba. Jen doufám, že se uklidní přes noc.

OTQ1YjA