Deníček šílené včelařky, aneb tak nějak to začalo
Tak jsem se rozhodla, že začnu psát deník z našeho včelaření. Ještě přemýšlím o názvu, protože ten je nejdůležitější, že? Něco jako: Deník zapálené včelařky, nebo Deník náruživé včelařky, nebo možná Deník šílené včelařky... No uvidíme, kam to bude směřovat a pak si vyberu :)
Dneska musím přihodit historku z dalšího natírání úlů, respektive den úlů. Již samo slovo dno se skloňuje velmi náročně, a nejeden češtinář si na tomto slově zlámal jazyk, ale co teprve jeho natírání. Dneska natírám sama, neboť Káťa pro vás fotí svíčky, a odlévá nové tvary.
Vyzbrojena základní informací od Katky, že ten kdo je nejvíce špinavý, také vypadá, že nejvíc pracoval (minulou natírací akci vyhrála ona), jsem se pustila směle do natírání. Po deseti minutách jsem opravdu dostála jejích rad a byla od hlavy až k patě hnědožlutá. Vzhledem k faktu, že jsem chtěla spojit užitečné s příjemným, a tentokrát jsem natírala venku (bylo teplo, slunečno, prostě krásně), vzala jsem si jen kraťásky, triko a sluneční brýle.
Již několik let se mi všichni smějí, že jsem i přes léto bílá, jako dcera ředitele vápenky. Takže teď jim ukážu. To sem si ale jen myslela. Na větší části mého těla utkvěla barva. Ano, žlutohnědé barvy na pokožce jsem dosáhla, ale ne opálením. Ale i sluníčko si všimlo mé maličkosti, takže mi krásně, za tu hodinu natírání, opálilo tvář... bez brýlí. Pamatujete si na tu reklamu, jak se paní opaluje a pak jde na maškarní za pandu? No, tak nějak teď vypadám já :D.
A co ta informace ohledně největšího pracanta? Zapomněla mi říct, že jsem hned po natírání měla jít po vesnici, u každého souseda se zastavit, zalamentovat nad osudem těžce pracujícího natěrače, a pak až se jít umýt. Já to udělala obráceně. Takže teď si každý myslí, že jsem celé dopoledne ležela na sluníčku a opalovala si ksicht :D
Pokud vás zajímají včelí produkty, tak se nezapomeňte podívat na náš blog.